Vlivy elektromobilů na prostředí

Automobily se staly součástí naší kultury a umožňují nám se svobodně a nezávisle pohybovat kam chceme a kdy chceme. Programy sdílených jízd v průběhu let několikrát selhaly právě z důvodu touhy lidí se nezávisle a individuálně pohybovat. S rostoucí ekonomikou v dané zemi roste i počet osob vlastnících automobily. [1]

Emise automobilů

Automobily se spalovacími motory jsou jeden z velkých producentů oxidu uhličitého, které mají za následek globální oteplování. Jednou z možností snížení produkce oxidu uhličitého je omezení používání automobilů, jelikož jsou ale automobily součástí naší kultury, jako přijatelnější možností je změna technologie pohonu automobilů od spalovacích motorů, spalující fosilní paliva, k elektrickým pohonům, vodíkovým článkům či spalovacích motorů spalující vodík. K přechodu automobilů produkující oxid uhličitý k bezemisním vozidlům dochází postupně od motorů spalující paliva, které produkují nižší množství oxidu uhličitého, přes hybridní vozidla až k čistě elektrickým vozidlům či vodíkovým vozidlům. [1]

Pro přechod automobilů na bezemisní je nutné zajisti lepší dostupnost těchto automobilů. Pro snížení produkce emisí v automobilovém průmyslu avšak nestačí pouze změnit bezemisní technologie pohonu automobilů, ale také zajistit bezemisní přeměnu energie, kterou budou tyto automobily poháněny. Dále je také nutné zajistit po skončení života automobilu jeho recyklaci nebo likvidaci šetrnou k životnímu prostředí. [1]

Mezinárodní ekologické společenství označilo jako hlavní znečišťující látku oxid uhličitý. V rámci společenství byla snaha, aby jednotlivé země spolupracovaly k dosažení čistého ovzduší. Prvním výsledkem společenství byla Kjótská dohoda (1997), ve které se některé státy zavázaly snížit emise CO2 zpět na úroveň z roku 1990. V rámci Evropské unie pro snížení emisí byl poté zaveden systém obchodováním s emisními povolenkami (ETS). [1]

Stížnosti na znečištění

Jedna z prvních zaznamenaných stížností na znečištění ovzduší automobilem přišla v roce 1900, v období, kdy byla koňská spřažení ve městech nahrazována automobily. Jednalo se o stížnost na zápach ze spalovaného benzinu. Už v té době si lidé oblíbili elektrická vozidla z důvodu jejich bezemisního provozu a nízkého hluku. Jednou z nevýhod elektických aut v té době byla větší daň za použití silnic z důvodu vyšší hmotnosti oproti automobilům se spalovacími motory. [1]

Zavádění regulací a norem

Ve válečné a poválečné éře převládala snaha udržet ekonomiku nad problémem automobilů produkující škodlivé plyny. Témata znečištění ovzduší se začínala opět řešit na konci 60. let. Tehdejší výrobci elektrických aut připustili, že nebýt témat zabývajících se znečitšění ovzduší, byl by zájem o elektrická vozidla nulový. Postupem času byly zaváděny normy pro zvyšování účinnosti spalovacích motorů a tím pádem snížení emisí. Zároveň byly podporovány výzkumy zabývající se hybridními a elektrickými vozidly, a jak vyrábět bezemisní elektrickou energii pro tyto vozidla. [1]

Vliv zdrojů energie automobilů na životní prostředí

V případě čistě elektrických automobilů, které mají energii pro svůj pohon uloženou v bateriích, neprodukují přímo emise CO2, ale jejich znečištění je dáno energetickým mixem země, ve které se elektroautomobil nabijí. Po skončení života automobilu je důležitá otázka, jak naložit s baterií. Jednu z možností je její recyklace, pokud je možná, přičemž se zároveň musí nalézt oblast, kde bude recyklovaný materiál dále využit. Případně se baterie se sníženou kapacitou může dále využívat v některém jiném průmyslovém odvětví. [1]

Eletrické automobily, které mají energii pro svůj pohon uloženou ve vodíku, využívají pro přeměnu na elektrickou energii palivové články. Přímou emisí při provozu automobilu takovéhoto typu je pouze voda. Avšak podobně jakou u bateriových vozidel záleží u vodíkových vozidel, jakým způsobem se vodík vyrábí. Nejekologičtější cesta výroby vodíku je pomocí elektrolyzérů, které jsou napájeny ze zdrojů obnovitelné energie. Dnes nejpoužívanější způsob výroby vodíku je reformace metanu, v lepších případech se využívá zachycování a ukládání CO2, technologie CCS (carbon capture and storage). [1]